Politický a volební systém ČR
Parlamentní reprezentativní demokracie
Český politický systém je parlamentní reprezentativní demokracií, která umožňuje občanům volitzástupce , kteří rozhodují jejich jménem.
Tři větve moci
Legislativní větev (hlasuje o zákonech)
=
Parlament
V Česku:
Poslanecká sněmovna
Senát
Výkonná moc (provádí zákony)
=
Vláda
V Česku:
Prezident
Předseda vlády a kabinet
Soudní moc (posuzuje zákony)
=
Soudy
V České republice:
Ústavní soud
Nejvyšší soud
Nejvyšší správní soud
Nižší soudy
Parlament
Poslanecká sněmovna
- 200 členů zvolených na čtyřleté období
- proporční volební systém
- alespoň 5 % hlasů pro získání mandátů (tento práh mírně zvýhodňuje větší strany)
- primární legislativní orgán (přijímání zákonů, schvalování rozpočtů a ratifikace smluv)
Složení Senátu
- 81 členů vykonávajících šestileté funkční období
- třetina míst je volena každé dva roky (viz obrázek níže)
- senátoři zastupují 81 jednotlivých volebních obvodů
- dvoukolový většinový volební systém
- více nezávislých (nepřidružených k žádné straně) členů
- méně mocní než Poslanecká sněmovna (některé pravomoci k pozměňování, schvalování mezinárodních smluv)
- slouží jako kontrola nad Poslaneckou sněmovnou
Vláda
Prezident
- Hlava státu
- volen v dvoukolovém přímém hlasovacím systému
- volen na pětileté období s maximálně dvěma obdobími
- jmenuje předsedu vlády
- může vetovat legislativu
- zastupuje Českou republiku na mezinárodní úrovni
- navrhuje a jmenuje klíčové úředníky
Současným prezidentem, zvoleným v roce 2023, je Petr Pavel.
Předseda vlády
- Šéf kabinetu
- řídí vládní operace a celkový směr administrativy
- má významné pravomoci (navrhování legislativy, řízení rozpočtu a koordinace práce dalších vládních orgánů)
- je zásadní pro utváření domácí a zahraniční politiky a reagování na národní otázky
Současným předsedou vlády je Petr Fiala (ODS).
Jak předseda vlády formuje kabinet
- kabinet potřebuje podporu alespoň 101 členů Poslanecké sněmovny
- po volbách do Poslanecké sněmovny se lídr strany s nejvíce mandáty pokouší sestavit kabinet
- jelikož žádná strana obvykle nezíská většinu, musí vyjednávat s ostatními stranami, aby zajistila podporu pro vládní program (koaliční dohoda)
- pokud jsou vyjednávání úspěšná, program projde hlasováním v Poslanecké sněmovně
- prezident poté formálně jmenuje předsedu vlády a navrhované členy kabinetu
Současná vláda je koalicí SPOLU a STAN. SPOLU je sama o sobě koalicí a skládá se ze tří samostatných politických stran: ODS, TOP09 a KDU-ČSL. Strany SPOLU se zúčastnily voleb v roce 2021 jako jeden seznam. Jednání jako jeden subjekt s jedním lídrem jim umožnilo porazit druhou největší stranu, ANO, a získat příležitost sestavit vládu.
Kabinet: Strany, lidé a role
Počet ministrů za stranu a důležitost konkrétních funkcí závisí na počtu mandátů, které má strana v parlamentu/přidává do koalice.
ODS
- Petr Fiala – premiér
- Zbyněk Stanjura – ministr financí
- Pavel Blažek – ministr spravedlnosti
- Martin Baxa – ministr kultury
- Jana Černochová – ministryně obrany
- Martin Kupka – ministr dopravy
KDU-ČSL
- Marian Jurečka – ministr práce a sociálních věcí
- Marek Výborný – ministr zemědělství
- Petr Hladík – ministr životního prostředí
TOP09
- Vlastimil Válek – ministr zdravotnictví
- Marek Ženíšek – ministr vědy a inovací
STAN
- Vít Rakušan – ministr vnitra
- Petr Kulhánek – ministr místního rozvoje
- Lukáš Vlček – ministr průmyslu a obchodu
- Mikuláš Bek – ministr školství, mládeže a tělovýchovy
- Martin Dvořák – ministr pro evropské záležitosti
Nezávislý
- Jan Lipavský byl členem strany Piráti, která byla součástí vlády až do října 2024. Po odchodu Pirátů z koalice zůstal jako nezávislý.
Parlament a vláda: Dynamická spolupráce a opozice
Prezident a předseda vlády
Senátní většina
Nová vláda nemá vždy většinu v Senátu kvůli svému odlišnému volebnímu cyklu, který vytváří odlišné politické dynamiky. Nedostatek podpory v Senátu komplikuje vládnutí a vyžaduje širší jednání se senátory a větší kompromisy ohledně navrhovaných zákonů a předpisů, aby se zajistila ad-hoc většina pro každý jednotlivý návrh.
Dynamika více stran a koalice
Soudy
Soudní struktura
Soudní moc České republiky hraje klíčovou roli:
- v udržování právního státu
- v interpretaci legislativy
- v zajištění, že činnosti ostatních složek vlády jsou v souladu s ústavou země.
Je:
- nezávislý subjekt
- strukturovaný tak, aby zaručoval spravedlnost, nestrannost a právo.
Odpovědnosti:
- rozhodování ve sporech
- ochrana individuálních práv
- zajištění kontrol a vyváženosti vůči výkonné a legislativní moci.
Ústavní soud chrání ústavnost zákonů a funguje jako strážce české ústavy. Skládá se z 15 soudců navržených a jmenovaných prezidentem, se souhlasem Senátu, na období 10 let. Ústavní soud může zrušit zákony nebo výkonná opatření, která shledá neústavními, a chránit ústavní práva občanů.
Nejvyšší a Nejvyšší správní soudy jsou nejvyššími soudy v české soudní hierarchii. Nejvyšší soud se zabývá občanskými a trestními případy. Nejvyšší správní soud se zaměřuje na správní otázky a řeší spory mezi občany a státem.
Česká republika také participuje na širším evropském právním rámci, což umožňuje jejím občanům odvolat se k Evropskému soudu pro lidská práva, když jsou vyčerpány vnitrostátní opravné prostředky.
Soudnictví České republiky zahrnuje také krajské a okresní soudy, které se zabývají případy na místní a mezistátní úrovni. Soudci jsou jmenováni na doživotí prezidentem, což zajišťuje jejich nezávislost.
Výzva: Korupce
Česká republika se v roce 2023 umístila na 41. místě v globálním indexu vnímání korupce (CPI) organizace Transparency International. Korupce v České republice zůstává přetrvávajícím problémem, který ovlivňuje politiku na všech úrovních – místní, regionální a národní. Zneužívání veřejných prostředků, úplatkářství a podvodné zakázky jsou rozšířené, přičemž dotace z EU jsou často zneužívány politiky a podnikatelskými elitami.
Vzestup oligarchického vlivu zkomplikoval politickou scénu, kdy využívají své podnikatelské impérium k zajištění příznivých politik a finančních výhod během svého vládnutí. Vysoce profilované korupční skandály otřásly vládou, často odhalovaly úplatkářství, střety zájmů a zneužívání moci.
I když Česká republika učinila určité pokroky v boji proti korupci, nedostatek komplexních veřejných údajů o počtu případů korupce za rok podtrhuje potřebu větší transparentnosti a systematického reportování. Veřejná frustrace zůstává vysoká, protože mnozí vnímají právní systém jako pomalý a selektivní při stíhání korupce na vysoké úrovni, což posiluje potřebu silnějších institucionálních reforem.